/OSOBNOST DENÍKU/ Čtyřicet let fotbalové dráhy je už pořádná porce. Břetislav Gradek ji má za sebou. Vyjma štace ve Vratimově a v Polsku byl brankářský veterán věrný výhradně okresu Karviná. „Asi mi to tady vyhovovalo,“ říká s úsměvem v rozhovoru pro Deník. Hovoří o tom, jak blízko (nebo daleko) byl profesionálnímu angažmá, o zodpovědnosti gólmana i o svém profesním životě, kdy šachtu vyměnil za práci v nemocnici. Nynější gólman a asistent trenéra Baníku Albrechtice přibližuje svou sportovní budoucnost a vysvětluje, proč se rozhodl s fotbalem skončit.
V květnu vám bude 45 let, kde berete chuť do fotbalu?
Asi je to láskou. Obecně je těžké vždy v sobě najít motivaci, proč pokračovat. Třeba když se mi narodily dcery, chtěl jsem, ať mě vidí v bráně. I žena mi říkala, aby viděly, že pravidelně něco dělat prostě má smysl. V posledních letech, poté, co jsem se vrátil ze všech možných štací do Albrechtic, tak to byla srdeční záležitost. Jsem třetím rokem hrajícím asistentem Lukáše Hawlaska, se kterým jsme kamarádi od školky, a řekl mi, že pokud nebudu trénovat s ním, tak on také ne. Tímto je o motivaci postaráno.
VIZITKA
Břetislav Gradek
Věk: 44
Post: brankář
Klub: Baník Albrechtice
Bývalá působiště: Horní Suchá, Karviná, Havířov, Český Těšín, Dětmarovice, Vratimov, Piast Cieszyn (Polsko).
Není to svazující?
Svazující ani ne, spíše zodpovědnost ke druhému. A brankář v jakémkoliv sportu to má nejtěžší, za ním už nikdo není. Někdy je to ale na škodu, protože člověk má ve zvyku si to brát až moc.
Vy také?
V mládí to bylo horší, tam z toho byl člověk víc špatný, když se něco nepovedlo. Dneska si řeknete, že chleba levnější nebude a tím je to hotové. Aspoň v prvním momentě. Po delší chvíli vás to mrzí a chcete se z té chyby poučit. Ve fotbale i v životě. Pokud se o troubu spálíte, příště uděláte vše, abyste se jí nedotkl.
Gólman je individualitou v týmovém sportu. Cítíte, že díky tomu jste si tu zodpovědnost vypěstoval i do života?
Stoprocentně. Asi si toho člověk bere na sebe moc a jsou chvíle, kdy to přeroste. Pak musíte mít okolo lidi, kteří vás ukočírují.
Měl jste třeba po čtyřicítce chuť s fotbalem seknout?
Nedávno se mě dcera ptala: „Tatínku, stalo se ti, že bys nešel na trénink, protože by se ti nechtělo?“
Co jste odpověděl?
Že ne. I když se mi nechtělo, tak jsem šel, protože jsem cítil právě zodpovědnost. Snažíme se s manželkou i děti k tomu vést, protože ke všemu, co dělají, musí mít lásku a vztah.
Nástupce? Spíše nástupkyně
Máte tři dcery, takže člověka hned napadne, že žádný nástupce nebude, jenže jedna z nich je brankářkou, viďte?
Ať holky dělají cokoliv, budou v tom mít podporu. Samozřejmě, když vleze do brány, srdce zaplesá, a je jedno, jestli jsem tam jako trenér, nebo divák a rodič. Když ji ale lidi vidí, občas někdo přijde a řekne: „Nějaký ten gen po tobě tam je.“ Pak jsem ještě pyšnější.
Co jste ale řekl v první chvíli, když se rozhodla jít do brány?
Jak říkám, je to na nich. Samozřejmě jsem jí řekl, že to bude bolet, nepodaří se každý zápas, ale k životu i prohry patří. A dcera umí prohrávat, ale nesnáší, když je něco nefér. Třeba jen otočený aut, roh a podobně. Na druhé straně, pak se najdou momenty, kterou jsou naopak krásné. To zná každý brankář.
Že nesnáší neférové momenty, to má po vás?
Částečně ano.
U vás bylo jasné, že budete brankář?
Já to měl tak trochu dané, protože děda, táta i strejda měli s fotbalem v Albrechticích mnoho společného. Když se tady kouknete po klubovně, našel byste všechny tři. Zrovna taťka byl v bráně, takže mi přišlo přirozené, že to zkusím a nakonec jsem tam zůstal. Myslím si, že mi to jde lépe, než hraní v poli. Neříkám, že bych byl špatný, ale v bráně jsem se vždy cítil lépe.
Mohl jít do Maďarska, zatrhla to vojna
Nakonec jste v okolí prošel vícero klubů, včetně blízkého Polska. Kde bylo nejlépe?
Albrechtice byly a jsou srdcová záležitost, a nevím proč, ale vždy měly kvalitní gólmany. Vencu Dlouhého, Miklase, Aleše Hekeru, a další. Bylo těžké se tady prosadit, dostat se do brány. Proto jsem chodil do okolních klubů v nižších soutěžích, pomohlo mi to. Pak jsem se dostal i do třetiligové Karviné, zkušeností bylo i Polsko.
Třetí liga byl strop, nebo šlo udělat alespoň krok výš?
Vždy říkám, že co se má stát, to se stane. Minulost neřeším, ale když teď po té otázce nad tím tak přemýšlím, možná jsem měl smůlu, že jsem byl v dorostu krachujícího Havířova. Úroveň hráčů i trenérů tam šla níž a níž, což mohlo mít na mě vliv. V období patnácti až osmnácti let, kdy člověk roste a rozhoduje se, jaká bude jeho sportovní budoucnost, jsme neměli pořádnou kvalitu.
Když jste ale byl v Karviné, ve třetí lize, tak přece musíte uvažovat nad tím, jestli to jde ještě výš, ne?
Měl jsem to v hlavě. Přáteláky jsme hráli s ligovými týmy. Věděl jsem, že kvalitu mám, že se aspoň takto s nimi mohu měřit. Jenže jsem si pak zranil rameno, šanci dostali jiní a navíc jsem v té době pracoval. Byl by risk vsadit jen na tuto kartu. Okolo jsem viděl pár kluků, kteří to tak udělali a nevyšlo jim to. Já měl před třicítkou a v té době jsem chtěl spíše jistotu, než někde začínat a zkoušet to.
A dřív? Právě třeba v období dorostu a přechodu do mužů?
Tam asi možnost nebyla. Pamatuji si, že poslední rok v dorostu jsme byli na turnaji ve Francii, skončili jsme třetí, mě se dařilo. Byl jsem nejlepší brankář, z maďarského Vácu se mě ptali, jestli bych neměl zájem tam jít na zkoušku. Bohužel, to byla půlka června a já měl na 1. červenec povolávací rozkaz na vojnu, takže jsem odmítl. Aspoň jsem si tehdy uvědomil, že to má smysl. Přiznám se, že to člověka mrzí. Zjistil by, zda na to má. Asi to tak ale mělo být. A pak jsem měl nabídku z Holice v Olomouci, která hrála druhou ligu, ale tam jsem se asi trochu bál. Přece jen bych byl dál od rodiny a měli tam i přetlak brankářů, navíc jsem necítil od nich ten správný zájem. Mohl jsem jít i do Hranic, ale ty padaly do divize.
A tato rozhodnutí si nevyčítáte zpětně?
Možná to mrzí, protože člověk možná mohl být jinde, ale já svých rozhodnutí nelituji. Jsem zdravý, což je to hlavní.
Jako expert na záchranu se Gradek necítí
V Česku jste procházel angažmá jen v okrese Karviná. Horní Suchá, Havířov, Karviná, Albrechtice, Český Těšín. Proč?
(zamýšlí se) To nedokážu říct. V Havířově se hrála žákovská liga, a když jsem tam přicházel, dávalo mi to největší smysl. Bylo to i blízko. A máte pravdu, byl jsem v dalších klubech v okrese. Asi jsem cítil, že mi to tam bude vyhovovat, nebo se o něco hrálo. Většinou o záchranu. (usmívá se) Ale vesměs vždy se to povedlo.
Byl jste gólman-záchranář? Expert?
To ne. Jen jedna součástka v celém autě. Ale můžu potvrdit to, co se říká, že o udržení je to náročnější, než o postup. Psychicky.
Pracujete jako fyzioterapeut v třinecké nemocnici, nicméně si lze představit, že byste se rád pohyboval i v tomto oboru ve fotbale, co říkáte?
Dělám to deset let, předtím jsem patnáct let pracoval na šachtě.
Zajímavý „přestup“…
Také si říkám. Z černého prostředí do bílého, dezinfikovaného. To jsem si původně ani neuměl představit. Stejně jako to, co je ve skutečnosti fyzioterapie. Až nemocnice mi otevřela oči, jakými směry vlastně může jít. Že to není jen zlomená noha, utržený meniskus, nebo natažený vaz. Ale jsou to životní náhody, že se k tomu člověk dostane a takhle radikálně změní práci. Myslel jsem si, že právě půjdu něco dělat se sportem, nikdy jsem ale nechtěl být trenérem, protože je to řehole. Stejně jsem kývl na asistenta.
Ustoupil jste?
Ale nestěžuji si.
Fyzioterapeut plánuje fotbalový konec
Jak jste došel ke změně práce ze šachty do nemocnice?
Věděl jsem, nebo tušil, že šachta nebude furt. Nikdy mi nevadila fyzická práce, ale určité zacházení s lidmi se mi už nelíbilo. Každý, kdo tam byl ví, o čem mluvím. Tak jsem hledal, co bych mohl dělat dál. Co by mě bavilo. A fyzioterapie mi přišla fajn. Kamarádka od tchýně mi to navrhla, že bych to mohl zkusit a vyšlo to. Člověka to baví a naplňuje. Může druhému pomoci a hlavně vidí ten výsledek.
Využívají vás i spoluhráči?
Pokud mohu, rád pomůžu, ale některé věci si musí vyřešit sami.
A asi to pomáhá i vám, ne? Aspoň víte, co tělo potřebuje a díky tomu jste schopný i v téměř pětačtyřiceti letech chytat.
To každopádně. Kdybych to nedělal, skončil jsem asi o několik let dřív. Takto umím určitým věcem a zraněním předejít. Ale už i tak se to chýlí ke konci. Už jsem oznámil, že 30. června končím. Láska k fotbalu přetrvává, ale je tam víc aspektů, které rozhodují. Hlavně cítím, že mi to víc bere, než dává a chci se spíše věnovat dětem. Myslím si, že těch čtyřicet let u fotbalu stačilo. Chci víc klidu, vypnout, odpočinout si, a nepřemýšlet nad tím, že mám v úterý zase trénink.
Co na to Lukáš Hawlasek?
Nejprve mě přemlouval, ať zůstanu aspoň jako asistent, ale pak uznal, že toho mám dost. „Ten odpočinek potřebuješ,“ řekl mi. Ale nikdy nevíte, co budoucnost nabídne. Pro tuto chvíli to ale vidím takto.
DOTAZNÍK BŘETISLAVA GRADKA
Oblíbená postava ze seriálu Okresní přebor?
Áda Větvička. Sám mám vadu řeči, ale líbilo se mi, jak ráčkoval. Mimo jiné.
Oblíbený film nebo seriál?
Mám rád starou českou klasiku. Slunce, seno…, Tankový prapor, Copak je za vojáka, Anděl na horách a podobně.
První rozhovor?
Můj otec měl polskou národnost, proto jsem mohl jet na turnaj, kde se sjíždí Poláci z celého světa. My ve finále prohráli s Poláky z Argentiny. Oni si pořádají takovou malou olympiádu, fotbal je toho součástí. Tam jsem dával svůj první živý rozhovor pro televizi. Když jsem hrál v Českém Těšíně, tak jsem dával rozhovor do novin., jelikož jsem držel snad 550 minut bez obdrženého gólu.
Humorná historka ze hřiště?
Hrál jsem v Horní Suché, bylo po dešti a balon šel na kamaráda. Jenže míč mu sklouzl, utekl do lajny a vypadalo to, že skončí v autu, ale on to pojal jako brankář, rukami ho stáhl zpět a hrál dál. Dělal, že se nic nestalo, ale všichni jsme se tomu smáli.
Který sport preferujete vedle fotbalu?
Rád koukám na házenou, hokej, mám rád veškerá mistrovství světa. Jinak rád lyžuju, běžkuji, jezdím na kole.
Která fotbalová liga je vám nejbližší?
Jako většině lidí anglická a německá, kde se prostě něco děje.
Oblíbený areál, nebo stadion?
Vždy mě nadchne atmosféra velkých zápasů, byl jsem na Bayernu Mnichov s Anderlechtem, to bylo v době, kdy Allianz Aréna byla nová. Z toho jsem byl paf. A byl jsem na zahajovacím zápase mistrovství Evropy Česko – Švýcarsko v Basileji, kdy rozhodl Svěrkoš. To stojí za to zažít.
Liga mistrů nebo vesnický fotbal?
Obojí má svoje kouzlo.
Vysněné zaměstnání?
Asi to, co dělám teď. Fyzioterapeut. Když jsem to ale začínal studovat, myslel jsem si, že skončím v ligovém klubu.
Oblíbený předmět ve škole?
Matika, tělocvik, dějepis.
Jídlo, které umíte sám dobře uvařit?
Těch je moc, že Růžo? (koukne na vedle sedící dceru) Mám rád, a myslím si, že se mi daří, segedínský guláš.
Oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Na hřišti mi je vždycky fajn.
Celý článek i foto a videorozhovor s Břetislavem Gradkem najdete ZDE
Zdroj: Karvinský deník, Foto: Deník/David Hekele, Deník/Martin Ruščin